Dopisy jsou vzácné, aneb jak zničit schránku a sebe

20. března 2018 v 22:44
Přišel mi dopis.
Ne, nekecám, doopravdy. Moje jméno prosvítalo skrz matné sklíčko na schránce.
Nadšení, které jsem v tu chvíli pociťovala bylo větší než radost důchodce nad čerstvým letákem z Kauflandu. Prostě euforie!
Jenže euforii vystřídalo děsivé uvědomění, že je schránka zamknutá a já nemám klíče. Následující události bych popsala jako, panika, adrenalin a bezmoc.
Myslím si, že mé marné pokusy se dostat do schránky, byly pro sousedy lepší podívanou, než když jsem si v sobím overalu šla pro oběd k babičce.
Abyste mě pochopili, naše schránka je zamykací, což je asi normální, ale vzhledem k tomu, že do naší staré schránky stačilo bouchnout a otevřela se, to pro mě bylo něco nového, takový pokrok technologie je na mě zkrátka moc.
Long story short, jednoduše jsem rezignovala. Mechanismus schránky zvítězil.
Došla jsem domů, otevřela učení a pozorovala hodiny. Řeknu vám, to napětí bylo nesnesitelné. Co když to je nějaké předplatné? Nebo mi konečně KSČM poslalo předvolební kalendářík s Oldou Bubeníčkem(fakt chcete...)? Měla jsem chuť vyrvat dvířka schránky. Chápejte, dopis. To už tu dlouho nebylo. Naposledy jsem tenhle typ komunikace viděla na táboře, a to jenom proto, že jsem rodiče donutila mi dopis poslat. Jsem možná až ujetá na dopisy, ale v dnešní době se to považuje jako prestiž, možná až snobství, že vás někdo má natolik rád a pošle vám dopis, se známkou za zlodějských 16 Kč. Vždycky cítím pocit nadřazenosti, když otvírám obálku a dívám se žlutý papír a hrst žvýkaček, které mi mamka poslala.
A právě mamka ukončila mé trápení a hodila na stůl hroudu letáků. Nechápala, co do mě vjelo, když jsem se jí začala zběsile prohrabovat, ale za čas, co se mnou žije, si už musela na mou podivnost zvyknout.
Našla jsem ho! Rychlost, s jakou jsem ho popadla a utíkala do pokoje, se nedá určit v žádných fyzikálních jednotkách. Bez zbytečného čekání jsem roztrhla obálku. Z toho napětí jsem nadýchala, pomalu jsem vytáhla bílý papír, otevřela ho, a s hlasitou ránou jsou spadla ze židle. Další účet.
 

Dovolená aneb "Je to na houby"

28. srpna 2017 v 22:02

Mladší sourozenci jsou mnoho věcí, otravní, zákeřní, drzí, ale to hlavní, jsou záminka proč chodit na atrakce pro děti.

Tento faktor jsem začala využívat teprve letos na rodinné dovolené. Jelikož se naši rozhodli, že obětují jeden den, abychom si ho pořádně užily a jeli jsem do "Freizeitpark Geiselwind" aneb zábavního parku. Jakmile jsem spatřila mapu, rozřadila jsem atrakce do tří kategorií: Nuda, Hell YEAH! A Hardcore. Už teď vám mohu prozradit, že jsem jako první zaběhla k velkému řetízáku ve tvaru houby. Ať už to byla nakreslená zvířátka, (zřejmě taky pod vlivem nějaké té houby.) která na mě koukala, nebo představa odlétajících dětí, popadla jsem svou mladší sestru a zaběhla tam. Myslím, že kdyby nebylo mého nadšeného výrazu a zběsilého ječení, Týna (ségra) by se nudila.
Jakmile jsem jí vysvětlila pojem "Hardcore atrakce" a zařadila mezi ně řetízák, byla Týna ochotnější mě na "hardcore" atrakce doprovázet. Dětská klouzačka? No problem! Letadýlka? Jsem tu s mladší ségrou! Růžová horská dráha ve tvaru psa, s předzahrádkou plnou psů? Seděla jsem tam mezi děckoidama narvaná v malém vozíku! Nebýt mě a Týny, které jsme udržovali atmosféru neustálým zvedáním rukou a ječením, když vozík "zběsile" sjížděl z kopečku, atmosféra by tam byla mrtvá. Nic prostě nedokáže zničit atmosféru, tak jako děckoid s pokerfacem na psí horské dráze. Později jsem to dotáhla tak daleko, že jsem už na dětské atrakce chodila bez ségry. Jednoduše ji to přestalo bavit a zamilovala se do řízení bouracích autíček a dívání se na to, jak mi odlétne hlava kdykoliv nabourá.


Samozřejmě jsem navštívila i nějaké "Hell YEAH!" atrakce typu kladivo a volný pád, ale nic mi nevykouzlilo na tváři tak upřímný úsměv, jako starý kolotoč s podivnými sochami. Navíc tam jedna hodná paní rozdávala bonbóny. První jsem přemýšlela, zda nás nechce otrávit, jelikož mě by několik hodin obsluhování této atrakce k tomu donutilo, ale poté, co jsem jich pár doslova sežrala, zatímco jsem si to svištěla na podivné kočce s rukama a rybou v puse, jsem tuto myšlenku vypudila z hlavy.
Kdyby nezačala BOUŘE, seděla bych na tom kolotoči do noci. Kromě BOUŘE mě vypudil i pohled mých rodičů, který mi věnovali, zatímco jsem jim mávala z kočky. Nedivila bych se, kdybych slyšela jednoho z nich, jak říká: "Kde jsme udělali chybu?" nebo "Bože, proč není normální?" Ale co už, oni mě stvořili.


Poté následovalo několik dní kradení mejdlíček z hotelový pokojů a "zdravých" snídaní, zatímco na mě nějací Němci pořád mluvili… Nebyla jsem schopná té holčičce vysvětlit, že německy umím hovno (doslova), jelikož ona zase neuměla anglicky. A tak na mě několik minut mluvila, než musela odejít. Vskutku zajímavý pokec.

Poslední den přišlo to "nejzajímavější" - sbíraní hub. Na což jsem ideální společník, nestěžuju si, hrdě nosím košík, houby nejím a ani se jich nedotknu, sednu si na místo, kde mě každý najde a usnu. Jen moje mamka si toho dostatečně neváží, musí se spolehnout na mého tátu, který si odejde někam hluboko do lesa a vrátí se s hroudou hub a na ségru, která jí jde za zadkem a nachází houby.
Zatímco se usadím na blízký pařez má mamka smíšené pocity, je šťastná z plného košíku, ale naštvaná, jelikož našla jen čtvrtku z toho.

Až později mi došlo, že pokud nic nenajdu, neodjedeme, a tak jsem hledala. Kromě několika šišek, které jsem hrdě hlásila jsem našla i bobky. Moje: "Hele bobky." Donutilo mamku se ke mně rychlým krokem přiblížit. Než došla, dost mě udivovalo, proč je nadšená z bobků. Ale jakmile dorazila a zklamaně pronesla: "Aha, né babky, ale bobky." Pochopila jsem proč. Nakonec jsem našla nějaké ty houby a mohli jsme spokojeně odjet domů. Mamka byla šťastná, tátova peněženka lehčí, já se ségrou tlustší, a podle toho soudím, že to byla povedená dovča.

Doktorem snadno a rychle

7. července 2017 v 22:40

Často, když kamarádovi dám ibalgin nebo náplast, mě přepadne takový pocit, jako kdybych byla titulovaným chirurgem s několika lety praxe. A myslím, že každý z nás zažil podobnou situaci, jestli ne, tak jsem divná já, nebo vy.

Ale zkrátka vsadím se, že každý z nás už někdy googloval příznaky, které máte.

Já, jakožto titulovaný doktor s několika lety praxe, vždy určím příznaky. Bolest v krku, rýma, kašel... A podle toho vyhledávám (nejlépe na pochybných webech) jakou nemocí asi trpím tentokrát. Nejednou se mi stalo, že jsem s mobilem v ruce přiběhla za mamkou s prosbou, že musíme neprodleně jet do nemocnice, neboť mám mononukleózu, která odpovídala 2 z 6 příznaků, tudíž se jevila jako nejpravděpodobnější nemoc (Jelikož mi bylo moc zle na to, aby to bylo obyčejné nachlazení). Byla jsem si jistá, že si v tu dobu moje mamka myslela, že trpím demencí (jelikož jsem si googlovala příznaky a ty seděly) Ale já pořád dělám stejnou základní chybu.

Představte si odlehlou chatovou osadu. Tam se nacházím já se zbytkem mé třídy na školním výletě. Zrovna mě zaujala žlutá skvrna na mé ruce. Moje doktorské smysly automaticky odhalili žloutenku, takže jsem se musela vláčet přes celý areál k jediné wifině, kde jsem později zjistila, že je velmi pravděpodobné, že se jedná o žloutenku typu B. Nebýt mé kamarádky, kterou jsem prosila, aby hlídala, zda nemám žluté bělmo, pravděpodobně bych zburcovala učitelku, i rodiče, a oznámila jim moje nakažení vysoce infekční chorobou. Naštěstí je ona zvyklá na mé lékařské omyly a automaticky mi zabraňuje, jakkoliv rozšiřovat zprávy o mých "nemocích"

Ale zpátky ke googlování. Když už se dozvím, jakou nemoc mám (tentokrát skutečně od doktora) vyžívám se v hledání babských rad. Naposledy jsem dělala nějaký divný odvar ze skořice. Mohu vám s radostí oznámit, že to ničemu nepomohlo, vypadalo to jako bahno a blbě se to umývalo. Naštěstí mám ještě natolik rozumu, že jsem nezkoušela sníst hlávku česneku (neptejte se, jak jsem k tomu přišla.)

A teď rada do života. Strejda google je užitečný, ale titulovaný doktor to není, proto si radši zajděte někam na polikliniku.
 


Rychle a Zběsile: Děckoidi Na Sněhu

4. ledna 2017 v 21:46 | PinkFluffyNom
Čekala jsem, že lyžování na Klínovci, jakožto nejmodernějším skiareálu v ČR, bude něco extra, ale opět jsem se mýlila. Možná, že v jiných dnech je Klínovec krásný, ale kde nebyly muldy, byly plotny a kde nebyly plotny ani muldy, byly děckoidi. A osobně si myslím, že vyhnout se muldě či plotně je lehčí než děckoidovi, jelikož se nehejbou.

Zrovna jsem si to frčela ze svahu, vyhýbala jsem se muldám a plotnám, které mi mé oranžové brýle dovolily spatřit, a vtom přede mnou zastavil zrovna takový děckoid. Se zaklením jsem se mu vyhnula a vzápětí i jeho matce. Dřív jsem si myslela, že matky budou své děckoidy učit lyžovat na modrých sjezdovkách, ale ono ne. Dnešní rodiče postaví děckoida doprostřed sjezdovky, která se nedá označit žádnou barvou, ale slovy "Vo hubu", a odjedou. No a chudák děckoid na lyžích sotva stojí a snaží se dojet za rodiči.

Několikrát jsem nabízela takovému případu pomoc, ale trošku mi překáží jazyková bariéra. Přijedu a vždy se zeptám: "Nechceš pomoct?" děckoid se otočí: "Was?" a já pomalu odcouvám a opakuji německá slova za účelem, že aspoň jedno z nich bude omluva.

Naštěstí se mi za celý den lyžování podařilo nikoho nezabít. Avšak zrovna když jsem si sundala lyže, hodila si je na rameno, tak přede mnou uklouzl po ledu děckoid. K mému štěstí tento děckoid hovořil česky, a proto jsem ho mohla postavit a oprášit od sněhu. Podle výpovědi oběti pádu, se jeho matka nenachází v blízkosti, prý odešla na záchod. Chvíli jsem si s ním povídala, ale jakmile jsem pozorovala jeho matku, dala jsem se na rychlý odchod (Na to, že jsem měla přeskáče, to byla celkem rychlost.) Vždycky si připadám jak superhrdina, obzvlášť když zaslechnu: "Mami támhleta holka v tý bílý helmě…" ráda bych tam zůstala a předala děckoida jeho majiteli, ale ani Batman nechce být oslavován za jeho činy, a proto odejdu k autu.

Kam dál