Srpen 2017

Dovolená aneb "Je to na houby"

28. srpna 2017 v 22:02

Mladší sourozenci jsou mnoho věcí, otravní, zákeřní, drzí, ale to hlavní, jsou záminka proč chodit na atrakce pro děti.

Tento faktor jsem začala využívat teprve letos na rodinné dovolené. Jelikož se naši rozhodli, že obětují jeden den, abychom si ho pořádně užily a jeli jsem do "Freizeitpark Geiselwind" aneb zábavního parku. Jakmile jsem spatřila mapu, rozřadila jsem atrakce do tří kategorií: Nuda, Hell YEAH! A Hardcore. Už teď vám mohu prozradit, že jsem jako první zaběhla k velkému řetízáku ve tvaru houby. Ať už to byla nakreslená zvířátka, (zřejmě taky pod vlivem nějaké té houby.) která na mě koukala, nebo představa odlétajících dětí, popadla jsem svou mladší sestru a zaběhla tam. Myslím, že kdyby nebylo mého nadšeného výrazu a zběsilého ječení, Týna (ségra) by se nudila.
Jakmile jsem jí vysvětlila pojem "Hardcore atrakce" a zařadila mezi ně řetízák, byla Týna ochotnější mě na "hardcore" atrakce doprovázet. Dětská klouzačka? No problem! Letadýlka? Jsem tu s mladší ségrou! Růžová horská dráha ve tvaru psa, s předzahrádkou plnou psů? Seděla jsem tam mezi děckoidama narvaná v malém vozíku! Nebýt mě a Týny, které jsme udržovali atmosféru neustálým zvedáním rukou a ječením, když vozík "zběsile" sjížděl z kopečku, atmosféra by tam byla mrtvá. Nic prostě nedokáže zničit atmosféru, tak jako děckoid s pokerfacem na psí horské dráze. Později jsem to dotáhla tak daleko, že jsem už na dětské atrakce chodila bez ségry. Jednoduše ji to přestalo bavit a zamilovala se do řízení bouracích autíček a dívání se na to, jak mi odlétne hlava kdykoliv nabourá.


Samozřejmě jsem navštívila i nějaké "Hell YEAH!" atrakce typu kladivo a volný pád, ale nic mi nevykouzlilo na tváři tak upřímný úsměv, jako starý kolotoč s podivnými sochami. Navíc tam jedna hodná paní rozdávala bonbóny. První jsem přemýšlela, zda nás nechce otrávit, jelikož mě by několik hodin obsluhování této atrakce k tomu donutilo, ale poté, co jsem jich pár doslova sežrala, zatímco jsem si to svištěla na podivné kočce s rukama a rybou v puse, jsem tuto myšlenku vypudila z hlavy.
Kdyby nezačala BOUŘE, seděla bych na tom kolotoči do noci. Kromě BOUŘE mě vypudil i pohled mých rodičů, který mi věnovali, zatímco jsem jim mávala z kočky. Nedivila bych se, kdybych slyšela jednoho z nich, jak říká: "Kde jsme udělali chybu?" nebo "Bože, proč není normální?" Ale co už, oni mě stvořili.


Poté následovalo několik dní kradení mejdlíček z hotelový pokojů a "zdravých" snídaní, zatímco na mě nějací Němci pořád mluvili… Nebyla jsem schopná té holčičce vysvětlit, že německy umím hovno (doslova), jelikož ona zase neuměla anglicky. A tak na mě několik minut mluvila, než musela odejít. Vskutku zajímavý pokec.

Poslední den přišlo to "nejzajímavější" - sbíraní hub. Na což jsem ideální společník, nestěžuju si, hrdě nosím košík, houby nejím a ani se jich nedotknu, sednu si na místo, kde mě každý najde a usnu. Jen moje mamka si toho dostatečně neváží, musí se spolehnout na mého tátu, který si odejde někam hluboko do lesa a vrátí se s hroudou hub a na ségru, která jí jde za zadkem a nachází houby.
Zatímco se usadím na blízký pařez má mamka smíšené pocity, je šťastná z plného košíku, ale naštvaná, jelikož našla jen čtvrtku z toho.

Až později mi došlo, že pokud nic nenajdu, neodjedeme, a tak jsem hledala. Kromě několika šišek, které jsem hrdě hlásila jsem našla i bobky. Moje: "Hele bobky." Donutilo mamku se ke mně rychlým krokem přiblížit. Než došla, dost mě udivovalo, proč je nadšená z bobků. Ale jakmile dorazila a zklamaně pronesla: "Aha, né babky, ale bobky." Pochopila jsem proč. Nakonec jsem našla nějaké ty houby a mohli jsme spokojeně odjet domů. Mamka byla šťastná, tátova peněženka lehčí, já se ségrou tlustší, a podle toho soudím, že to byla povedená dovča.